Vypsat se k uvolnění

Všichni známe ty pocity, kdy v nás - třeba zdánlivě bez důvodu - začne růst nedefinovaný pocit. Je nám divně, cítíme, že nic není ono, že co děláme nemá smysl, začneme se bát. Většina lidí tomu říká "zvláštní pocit". A já bych se právě na tento zvláštní pocit dnes zaměřila.

Zkuste si vzpomenout, kdy jste měli takovou chvilku. Kdy jste cítili, že něco neklape. A co jste udělali? Lekli jste se a začali dělat něco jiného? Nebo mávli rukou, že to je blbost? Nebo jste si sedli a zkusili to rozklíčovat?


Asi se nedá jednoznačně říct, co je správný postup. Včera na mě zrovna taková nálada padla. Z ničeho nic jsem měla divno v těle i na duši a myšlenky se z ničeho nic vrhly směrem, který mě zaskočil a v prvním okamžiku vrhl do naprosté paralýzy. To se mi tak děje. 😀 Každý má nějaký kruh, ve kterém se točí a jak reaguje na nápor. Já jsem očividně typ "zamrzávače". Místo, abych se vrhla do nějaké činnosti a tyhle myšlenky zaplašila, zkusila jsem na to jít tentokrát jinak.


Prostě jsem si sedla a zkusila tomu strachu napsat dopis. Jo, já vím, že někomu to může znít jako bláznivina, ale pro mě není. Hodně pracuji s formou "deníčků" (ne ve smyslu "milý deničku, proč mě nikdo nemá rád"...) - je to typ terapeutické práce, která mi dává smysl. Prostě napsat, co mi vadí, co mě štve, co mě baví a tak. Takže proto, když něco řeším, píši dopisy. Lidem, věcem a teď i pocitům. Vtip je v tom, že ty dopisy nemusíte nikdy odeslat. Můžete, ale možná byste někdy pošťákovi zamotali hlavu ("kde asi bydlí ten strach" 😀). Když začnete psát, nechte ze sebe slova proudit. Nemusí to dávat smysl, stejně to nikdo nebude číst. Prostě nechte ze sebe vytéct to, co ve vás tlačí a potřebuje ven. Můžete se na papír vykřičet, vyplakat, vykreslit. Můžete pokládat otázky (a ano, ony ty odpovědi mohou vyplout - a to takové, že budete koukat).

Tak jsem prostě psala a psala. Ptala jsem se strachu, kde byl do teď schovaný, co ho vyhnalo ven, z jeho úkrytu, čeho je plný,... A věřte nebo ne - najednou přišla odpověď. Mám ji napsanou a jenom na ni nevěřícně zírám. Myslím, že to není myšlenka, ale fakt něco, co ze mě potřebovalo vytrysknout, abych si to uvědomila.

To, co si v životě zvědomíme, co z nás vyleze na povrch, co v sobě přestaneme dusit, tak to vše je součást léčivého procesu, kdy se vracíme k tomu, kdo jsme.

Vědomí toho, co mě trápilo, je uvolňující a hlavně osvobozující. Jakmile vidíme "problém", můžeme s ním něco dělat.

Zkuste to!

A kdybyste chtěli pomoci, ozvěte se. Na individuálním setkání je možné řešit i takové věci!



Lenka Klatovská
Novinky a informace o mých lekcích -> přihlaste se k odběru!
  • Facebook
  • YouTube
  • Instagram