Dovolte mi ze začátku článku citovat Divadlo Járy Cimrmana, kde pan Svěrák říká: "Cimrman ve svých hrách pracuje s prvkem očekávání a s prvkem zklamání". Tím je podle mě vyjádřena hluboká moudrost a zároveň podmíněnost, kterou si všichni v sobě neseme.
"Nemějte očekávání", je určitě i věta, kterou často slýcháte či čtete v médiích nebo na lekcích jógy. No jo, jenže jak to udělat, když jsme na ta očekávání nastaveni a prostě je máme... Nebo, což je druhý aspekt podobného rázu - někdo má očekávání, která se týkají nás a my je neplníme?
Úplně se zbavit očekávání je poměrně náročný úkol. Ráno se vzbudíme a už od daného dne něco čekáme, předpokládáme situace a někdy dokonce očekáváme i svoji reakci na něco, či reakci někoho jiného na to, co uděláme my. Je to zamotanec, který ale ničemu moc nepomáhá. 😀
Já se snažím moc nepředpokládat a nepředjímat. Není to ale o tom, že bych se vypla a žila přítomností (i když na tom pracujeme všichni, že? 😜). Celkem se mi osvěčuje to, že si projedu, co mě v daném dni čeká a snažím se nedávat věcem nějaký emoční náboj (hodně to dělám s věcmi těžšími či zdánlivě negativními. Na hezké věci se prostě těším). Když mě čeká důležitý rozhovor nebo dlouhý den, po kterém vím, že budu večer mrtvá, zkouším afirmace typu "dnes se cítím dobře, zvládnu vše potřebné s lehkostí" nebo "jsem připravena na dnešní den a těším se na něj". Cítím se pak vnitřně uklidněna a obavy se rozplynou ( ne všechny, ale většina ano).
Očekávání mohou působit zklamání i pro to, že prostě nemůžeme do detailu vědět, jak daná situace vyplyne. Závisí na tolika faktorech, že je to prostě nepředvídatelné. Navíc, kam jde pozornost, tam jde energie, což znamená, že pokud směřuji pozornost k negativnímu závěru, tak prostě zákonitě musí přijít (a to už určitě také víte😜).
Zajímavou a zároveň těžkou věcí jsou očekávání, která vůči nám mají ostatní. Rodiči počínaje, partnery a dětmi konče. Každý má o nás nějakou představu, má od nás nějaká očekávání a vyžaduje je. Buď taková/takový či makový. Chci, abys dělal/dělala to a to, plň co si přeji. To vše se v nás ukládá a hromadí. Má to vliv na to, jak se chováme a jdeme životem. Ovlivňuje to samozřejmě i čakry, které pak pracují jinak a my roztáčíme kolotoč, ze kterého se těžko hledá cesta ven.
Z toho vyplývají pak očekávání, která klademe sami na sebe. Je fajn, položit si otázku, proč toho na sebe tolik nakládáme? Jsou to věci, které vážně chceme nebo to jsou pozůstatky očekávání rodičů? Nebo jsme do sebe nechali zakořenit přání někoho jiného?
Tohle všechno je dobré zkoumat a ptát se.
Může nám pomoci jóga, meditace, ale nejdůležitější je vnitřní práce. Postavit se sám za sebe, za své názory a za svá přání a přesvědčení.