Mám ráda den po vánocích. Jako kdyby ze všech spadlo to vánoční napětí (které s sobě máme snad zakódované v genech) a konečně se všichni uvolní a nechávají se unášet na vlně pohody.
Nejkrásnější je povánoční ráno. Miluji vejít do ještě potemnělého pokoje, ve kterém v šeru stojí vánoční stromek. Jako by i on vydýchl a odpočíval po svém výkonu, kde byl sice v roli vedlejší, ale neméně důležité než jsou dárky. Jeho úloha osvětlovače a dokreslovače pohody musí být také náročná. Snažím se si co nejtišeji udělat ranní kávu, a potichu se vplížit s knížkou pod deku. Děti se probouzejí o dost později, než normálně, takže jsem v četbě pokročila víc, než bych se odvážila doufat.
Protože věřím v to, že Vesmír k nám posílá věci, které si máme zvědomit (buď přímo nebo prostřednictvím Ježíška), téma knihy téměř kopíruje to, co si v sobě řeším poslední měsíc. Baví mě tyhle "náhody", kdy se nám situace ukazuje ze všech možných úhlů, abychom si jí konečně všimli a něco s ní začali dělat. Všimli jste si toho taky? Reagujete na "znamení", která jsou kolem vás nebo je ignorujete jako otravné cosi?
Jako malá jsem chtěla být archeoložka. Fascinovala mě představa, že z malých střípků poskládám vázu, do které dávaly ženy v Egyptě květiny, nechala jsem se opájet představou, že rozluštím záhadu, která mě dovede k pokladu (a ano, Indiana Jones je můj oblíbenec dodnes😀). Měla jsem ráda detektivky, kdy jsem se snažila vystopovat pachatele. I dnes mě baví přemýšlet nad záhadami. Když to teď tak píšu, tak to vlastně celkem odporuje mé představě o tom, že jsem nelogická a nemetodická bytost! 😀 Což skvěle podporuje myšlenku, se kterou nyní pracuji - a to, že jsme bytosti, které obsahují všechny vlastnosti.
To je v podstatě také detektivní práce - hledat v sobě, což? Mám pocit, že jsme se jako společnost zasekli v tom, že se rýpeme v tom špatném a snažíme se to nějak opravit a najít lepší řešení. Jasně, to je fajn. Ale nedá se to prostě aplikovat na všechno. Proč nehledáme to dobré v sobě? Co nám v tom brání?
Máme v sobě nějaký mechanismus, který nás od toho odrazuje a odklání šipku kompasu pryč? Proč nejsme schopni postavit se před zrcadlo a říct si: "Jsem dobrá", "Jsem krásná". Určitě existují výjimky, to bezpochyby. Obdivuji tyhle jedince, kteří mají v sebe takovou důvěru. Z vlastní zkušenosti - osobní i z povídání s lidmi kolem mě, ale vím, že převažují ti, kteří to neumí. A když o sobě řeknou něco hezkého, hned to srazí nějakým ale, nebo to říkají ironicky. Odkud lezou tyhle pochyby? Kdo to do nás naočkoval?
Pátrám a hledám. Nejen teoreticky v četbě, ale i v sobě. Docházím k přesvědčení, že se vše táhne z minulosti - je jedno jak daleké. Plno věcí jsme přejali od rodičů. Ne, že by na nás byli třeba oškliví nebo nám chtěli zkazit život. Prostě říkali věci a my na ně nějak reagovali. Slovně nebo myšlenkami. Ale každopádně se do nás vše uložilo, založil se v nás nějaký program a my podle něj nevědomky jedeme i v dospělosti. Věty typu: "To nedáš", "na to jsi moc malá", "na matiku prostě nejsi",... Každý si v sobě určitě najdete nějakou takovou repliku, kterou jste přejali a teď už nad ní ani nepřemýšlíte.
Mým oblíbeným příkladem ze života je vzpomínka na hodinu výtvarné výchovy asi v páté třídě, kdy paní učitelka můj výkres ohodnotila slovy "tak na kreslení talent nemáš". Do té doby mě snad ani nenapadlo nad tím přemýšlet. Prostě jsem kreslila a bylo. A pak už jsem nekreslila, a bylo. Až před rokem, v rámci jógového výcviku, kdy nás má milá lektorka " nutila" kreslit a logicky argumentovala tím, že je jedno, jak to bude vypadat, ať prostě dáme ze sebe něco na papír, se ve mě něco uvolnilo. Začala jsem se smát. Vždyť vlastně jo! Je to jedno! Obrázky prodávat nechci, tak o co jde? Samozřejmě vidím, že obrázky nejsou na výstavu, ale když cítím potřebu kreslit, tak to udělám a nerozpakuji se.
Tímhle příkladem jsem chtěla říct, že je fajn zkoumat naše myšlenky a pocity - zkoumat, zda jsou naše, nebo zda jsme si nechali do hlav vsunout myšlenky cizí a ty nás podvědomě ovlivňují. Kdy jen opakujeme to, co o nás někdo řekl. A že takových věcí v sobě máme.
Je to v podstatě taky detektivní či archeologická práce. Jemným štětečkem, nebo když je potřeba, tak krumpáčem, odkopávat v sobě to, co není naše. Abychom pak poznali sami sebe, jací skutečně jsme - abychom věděli v čem jsme dobří, v čem ne a věděli to opravdově. Z hloubi srdce.