top of page

Jsme dobří nebo ne?

Mám ráda den po vánocích. Jako kdyby ze všech spadlo to vánoční napětí (které s sobě máme snad zakódované v genech) a konečně se všichni uvolní a nechávají se unášet na vlně pohody.

Nejkrásnější je povánoční ráno. Miluji vejít do ještě potemnělého pokoje, ve kterém v šeru stojí vánoční stromek. Jako by i on vydýchl a odpočíval po svém výkonu, kde byl sice v roli vedlejší, ale neméně důležité než jsou dárky. Jeho úloha osvětlovače a dokreslovače pohody musí být také náročná. Snažím se si co nejtišeji udělat ranní kávu, a potichu se vplížit s knížkou pod deku. Děti se probouzejí o dost později, než normálně, takže jsem v četbě pokročila víc, než bych se odvážila doufat.

Protože věřím v to, že Vesmír k nám posílá věci, které si máme zvědomit (buď přímo nebo prostřednictvím Ježíška), téma knihy téměř kopíruje to, co si v sobě řeším poslední měsíc. Baví mě tyhle "náhody", kdy se nám situace ukazuje ze všech možných úhlů, abychom si jí konečně všimli a něco s ní začali dělat. Všimli jste si toho taky? Reagujete na "znamení", která jsou kolem vás nebo je ignorujete jako otravné cosi?

Jako malá jsem chtěla být archeoložka. Fascinovala mě představa, že z malých střípků poskládám vázu, do které dávaly ženy v Egyptě květiny, nechala jsem se opájet představou, že rozluštím záhadu, která mě dovede k pokladu (a ano, Indiana Jones je můj oblíbenec dodnes😀). Měla jsem ráda detektivky, kdy jsem se snažila vystopovat pachatele. I dnes mě baví přemýšlet nad záhadami. Když to teď tak píšu, tak to vlastně celkem odporuje mé představě o tom, že jsem nelogická a nemetodická bytost! 😀 Což skvěle podporuje myšlenku, se kterou nyní pracuji - a to, že jsme bytosti, které obsahují všechny vlastnosti.

To je v podstatě také detektivní práce - hledat v sobě, což? Mám pocit, že jsme se jako společnost zasekli v tom, že se rýpeme v tom špatném a snažíme se to nějak opravit a najít lepší řešení. Jasně, to je fajn. Ale nedá se to prostě aplikovat na všechno. Proč nehledáme to dobré v sobě? Co nám v tom brání?


Máme v sobě nějaký mechanismus, který nás od toho odrazuje a odklání šipku kompasu pryč? Proč nejsme schopni postavit se před zrcadlo a říct si: "Jsem dobrá", "Jsem krásná". Určitě existují výjimky, to bezpochyby. Obdivuji tyhle jedince, kteří mají v sebe takovou důvěru. Z vlastní zkušenosti - osobní i z povídání s lidmi kolem mě, ale vím, že převažují ti, kteří to neumí. A když o sobě řeknou něco hezkého, hned to srazí nějakým ale, nebo to říkají ironicky. Odkud lezou tyhle pochyby? Kdo to do nás naočkoval?