Se čtvrtou čakrou se již dostáváme do prostoru, kde už máme zpracováno odkud vycházíme, jaké vztahy máme, jak jdeme životem, apod. A dostáváme se do prostoru srdce, ve kterém se již dostáváme nad to, co nám říká ego a tak trochu i nad to, co z čeho je jinak upletená naše "všední" realita.
Anáhata má ve fyzickém těle působnost v prostoru hrudníku, ramenou a rukách a má propojení s dýcháním, prací srdce a mízní uzliny.
S prostorem srdce, i když netušíme nic o čakrách ani jiných energetických proudech, automaticky spojujeme city jako láska, soucit či smutek. Tak nějak podvědomě cítíme, že tyto "věci" sem patří a spadají. A je to tak, i když možná v trochu jiném pohledu, než na ně běžně nahlížíme.
Láska, jako sdílený cit, který má každý v sobě. Ze srdce máme potřebu dávat a neočekáváme nic "na oplátku". Konáme z čiré radosti a z toho, že prostě a jednoduše chceme pomoci. Stejně tak když někoho milujeme, nečekáme, že nám to stejnou měru bude opětovat. Nepodmíněný cit, nepodmíněná láska - to jsou častá témata, ale je potřeba se zamyslet nad tím, co to vlastně znamená. Kolik nepodmíněné lásky dáváme? A umíme ji i přijímat? Brát to, že nás někdo miluje a necítit se mu "zavázaní"?
Stejně tak je potřeba podívat se na slovo soucit, které je potřeba vnímat z jeho podstaty jako cit, který s tebou sdílím, prožívám, chápu ho z určitého úhlu pohledu - ale nemusím s tebou v daný okamžik souhlasit. Tohle byla pro mě celkem osvobozující myšlenka. mohu s někým soucítit, i když nechápu, co to dělá a proč to dělá. Ten jemný rozdíl, který nám pomůže ve vztahu k druhým.
V prostoru srdce učíme se též rovnováze. Učíme se hledat to, jak přijímáme, jak dáváme a to na různých úrovních vnímání. Naše tělo funguje na tomto principu též - přijímáme a vydáváme dech, potravu, myšlenky,... Je dobré se občas zastavit a ověřit, zda to tak mám, nebo jestli jsem víc ve fázi přijímání či dávání. Každému z nás se tyto fáze střídají, to je přirozené, ale je dobré vědět, kde jsme. 😀 Je zajímavé, že tyto naše životní fáze se odrážejí i v našem dechu. Zkuste si to.
V naší době, kdy většinu času trávíme schoulení u počítače, na gauči nebo kdekoliv jinde (😀), je praxe na otevření hrudníku moc potřebná. Uvolňování ramen, pohyb hrudníku a protažení rukou - to je to, co tělo chce a potřebuje.
Z praxe, kterou vám mohu doporučit, jsou to určitě velmi jemné záklony (vždy dbejte na to, abyste nepovolili střed těla!) - pozice velblouda, tanečníka, sed ve kterém otevíráte ruce do svícnu. V leže si pokrčte nohy, dobře se jimi opřete o zem a pomalu zvedejte ruce od těla vzhůru a položte je vedle uší - to je super.