Po jednom cvičení jsem se zapovídala s jednou z mých "cvičenek". Náhodou se kolem motal její manžel. Vyzvala jsem ho tedy, ať se k nám přidá. Víte jaká byla jeho odpověď?
„Ne, promiňte, já se jógy bojím.“
Taková slova jsem o józe ještě neslyšela. Chtěla jsem vědět proč. Proč se bojí? Čeho? Řekl, že mi večer pošle e-mail. A poslal.
Vycházím z přesvědčení, že jóga není pouze cvičení, které má za úkol protáhnout svaly, okysličit celý organismus, zbavit stresu, prozářit celý život štěstím. Jóga je především duchovní praktika, která má otevírat mysl pro duchovní cíle a cesty.
Ač jsem nepřesvědčený ateista, přesto, anebo právě proto, odmítám praktiky, které by mohly jakkoliv zasáhnout do mého neopracovaného duchovního vývoje. Upřímně řečeno, jsou-li nějaké duchovní sféry, je nebezpečné se jich dotýkat jako neviňátko. Bez schopnosti bránit se. Protože jóga sama o sobě má koncentrovat, uvolňovat, vyprazdňovat mysl. Otevírat ji. Ale otevírat ji čemu? Komu? V křesťanské terminologii bychom mohli říci, že ji můžeme otevřít démonům.
Protože o hinduistické víře nevíme lautr nic. Jen jsme se naučili jógu, konkrétní polohy, aniž bychom brali v patrnost její další smysl. Tedy smysl sebe jako brány do duchovna. Ale to duchovno může být zneužito v náš neprospěch.
Netvrdím, že to tak může být. Ale také nejsem schopen tvrdit, že to tak není.
Abych použil příměr – to, že umím rozsvítit vypínačem žárovku, neznamená, že jsem schopen chápat jaderné štěpení v Temelínu. Ano, po několika letech důkladného studia u předních odborníků a několika letech praxe, ano. V jiném případě budu jen hazardovat a nechávat věc na náhodě.
Proto i promiňte, ale cvičit s Vámi jógu nebudu. Nevěřím, že je má duchovní sféra skutečně nedotknutelná a že se za pomoci jógy nemohu dostat někam, odkud není návratu.
I takto se dá pohlížet na ozdravné a uvolňující cvičení jógy. Jaký je na tento úhel pohledu váš názor?