Moje cesta rokem 2019

Když jsem začala jezdit na semináře do Prahy, má cesta byla vždy opatrná a tak trochu bojácná - i když jsem jezdila na stále stejné místo. V metru jsem neustále hleděla na plánek, abych náhodou nepřejela stanici, kde musím vystoupit, rychle přeběhla do tramvaje, která mě vyklopila téměř na místě mé lekce. Cesta zpátky probíhala úplně stejně. Tramvaj, metro, bus, domů.

Naprosto totožný scénář cestování jsem provozovala asi dva roky. Netušila jsem, v jaké části Prahy se nacházím a ani mě to nezajímalo. Hlavně se neztratit, nebloudit a dostat se bezpečně domů.



Minulý rok jsem byla přijata do výcviku čakra jógy. Konal se, jak jinak, na mém známém místě. První měsíc jsem jezdila stále podle svého zvyku. Jenže pak jsem si začala říkat, co je asi na druhé straně bloku, kam se tady můžu jít najíst a co je vlastně kolem mě ? Objevila jsem Petřín a rozlehlý park s nádherným platanem hned za rohem. Objevila jsem milé kavárny a místa na jídlo. Postupně jsem se odvažovala dál a dál od “bezpečné” trasy, kterou jsem tak dlouho dodržovala.


S úžasem jsem zjistila, že jsem v krásném historickém prostoru, kde je pořád na co koukat. Začalo mě bavit vyhledávat různá dopravní spojení do míst, kam jsem potřebovala dojet. Najednou jsem měla silnou averzi na metro, které mě vezlo pod místy, která jsem chtěla vidět. Začala jsem chodit pěšky a jezdit tramvají. Jak kdyby mi spadly klapky z očí a já se začala orientovat a nebála jsem se, že mi ujede tramvaj, nebo že nedej bože přejedu stanici. Najednou jsem si byla jistá, že cestu najdu. Teď se pobaveně usmívám, jak jsem začala vnímat propojení míst, která jsem “našla”. Nebyla jen názvem, ale něčím, co jsem dokázala zařadit a vědět, kde zhruba jsou.


Tento příběh je pro mne jakýmsi příměrem k tomu, co bych nazvala “mou cestou” v minulém roce. V roce, kdy mi začaly zapadat do sebe věci, které jsem sice znala nazpaměť z knížek, ale chyběla mi ta pidi-součástka, aby vše dalo souvislý obraz. Jak kdyby mi tak trochu puklo brnění, které jsou kolem sebe vybudovala a ze kterého se mi nechtělo ven, protože uvnitř bylo bezpečno. Cítím, že jsem získala (či našla?) něco, díky čemu jsem si více vědoma sebe a svých schopností. Již se tak nebojím vystrčit hlavu víc ven, nebo se naopak ponořit víc dovnitř. Jak kdybych měla najednou v sobě kotvu či kompas, kteří mě nasměrují či přidrží tam, kde potřebuji byt.


Lenka Klatovská
Novinky a informace o mých lekcích -> přihlaste se k odběru!