top of page

Jak na klidnou mysl v karanténě (a nejen v ní)

Někde jsem nedávno zaslechla, že době, kterou žijeme, se říká doba instantní. Vše chceme mít tak nějak rychle. Rychle pracovat, abychom mohli jít rychle domů, doma rychle uklidit, připravit rychlé jídlo, a najednou je čas jít rychle spát.

Nehledě na to, že tento způsob života není úplně optimální (což si i většinou uvědomujeme), tak nás může vést k názoru, že vlastně není zbytí a vše má být tak rychlé a že máme být pořád pod nějakým tlakem.

Dojdeme k tomu, že je potřeba rychle zpomalit (miluju tenhle obrat, rychle zpomalit je “in”:-). Aktuální situace nám k tomu nahrává, protože ke zpomalení přímo vybízí:-). Většina z nás je “vyhozena” ze svého stereotypu a kolotoče rutiny. Trávíme více času s rodinami, pracujeme z domova nebo vůbec, řešíme situaci ohledně nemocí a virů, strachujeme se o naše blízké. Naopak pro plno lidí jsou tyto dny naplněny hektikou, protože se ze vše sil snaží obětavě pomoci druhým.

První setkání s meditací

Věřím, že všichni potřebujeme čas pro sebe, abychom si urovnali myšlenky, byli sami se sebou a získali odstup od aktuálního dění. Začínáme hledat, jak na to. Pár kliků na internetu, rychlé prolétnutí několika odkazů nás může dovést k tomu, že nejlepším způsobem, jak se zklidnit, je meditace.

Zkoušíme se usadit do sedu, který je označován jako sed pohodlný, sukhásana. Už jen to, může být oříšek, protože název klame a moc pohodlné to není:-). Dle instrukcí, které jsme si přečetli na internetu, zavíráme oči, a čekáme “až ta meditace bude”. Netrpělivá mysl do nás neustále šťouchá, myšlenky víří a točí se. Rozplétáme nohy a mrzutě bručíme, že meditace není nic pro nás.


To je to, co jsem měla na začátku na mysli. Chceme vše rychle. I klid chceme mít rychle.

Je důležité si uvědomit, že tak to prostě nefunguje. Pro to, abychom dosáhli něčeho tak zdánlivě banálního, jako je klid v sobě, je důležité si uvědomit, že rychle to prostě nepůjde.

Meditace, sebeuvědomování, zjišťování toho, kdo jsem, … ať již je náš “cíl” cokoliv, vězme, že je to něco, co vyžaduje více než jeden pokus či zkoušku.

Jsem ostražitá proti technikám a zázračným metodám, které vám během hodiny či dne slibují to, že procitnete a poznáte svou cestu, poznáte své pravé “JÁ”, zničíte bloky, které Vám brání ve spokojeném životě. Věřím tomu, a má dosavadní zkušenost to tak potvrzuje, že je potřeba sebe-kázeň, sebe-vzdělání, sebe-poznávání a sebe-zkoumání. A čas. A praxe.

Jak by to mohlo jít:-)

Myslím, že to nejde rychle ani proto, že když chceme něco poznat hlouběji, tak se