... je zlé pro něco dobré?

Rozhodla jsem se, že nebudu bilancovat. Protože bilancovat je trochu jako balancovat, a to bývá nejisté. 😀

Přesto se však asi neubráním pár postřehům, které si z toho téměř skončeného roku odnáším.

Já se toho tolik naučila. Nebudu počítat praktické věci, jako že jsem se naučila vařit jídla, která jsem předtím nikdy nevařila, pracovat na počítači v programech, ve kterých děti měly on-line výuku, apod. Myslím věci, které - jak cítím - mají velký vliv na to, že jsem se zase o kousek blíž přiblížila víc k sobě.

Zjistila jsem, že nejsem líná a to mě celkem překvapilo! 😀 Při první covid vlně na jaře jsem celkem ve velkém rozjela on-line lekce přes internet. Mělo to úspěch, bylo to fajn. Třikrát týdně nové lekce, na které přicházely super ohlasy. Bylo to ale zároveň vysilující, protože jsem se vydávala ze svojí energie, která mi chyběla jinde. Tak jsem ubrala (po vnitřních výčitkách, že to nemohu lidem udělat a tak) - a nikdo mi nenapsal, kde se flákám, proč hodiny netočím tak často jako dřív. Byla úleva si přiznat, že nejsem superman a spása lidstvu.

No a pak přišla druhá vlna, která mi vnukla nápad vrátit se k tvoření náramků z minerálních kamínků. Uvědomila jsem si, že dokážu tvořit rukama něco, co lidi baví. Není to pro mě jen navléknutí kamenů na šňůrku, ale je to fakt proces. Zjistila jsem, že se dokážu nacítit na lidi a do náramku vložit přání a určitá slova, která mají sílu. Proto věřím, že se pak náramky mohou stát užitečnými pro jejich nositele. A ze zpětných vazeb vím, že to tak vážně je.


Tyhle pocity toho, že dokážu navnímat pocity lidí se stále prohlubují. Protože jsem (očividně) věčný student, procházím teď masérským kurzem, kde se dostávám k lidem zase blíž - skrze dotek. Je to velká síla - už jen to, vlastně sáhnout na "cizího" člověka a pracovat s ním. Je to úplně něco jiného, než jsem dosud dělala. Tělo má svoji vlastní inteligenci. Je to nejen soubor svalů, kostí, orgánů a tkání, ale je naší fyzickou podstatou. Jsem přesvědčena o tom, že v těle jsou zapsané naše pocity, strachy, radosti a bolístky, Věřím, že když už je nějaká bolest v těle, tak je to převážně odraz bolesti duše, která volá a volá po pozornosti a po tom, abychom si ji všimli. A když neslyšíme, tak pak bolí tělo.

Snažím se následovat to, co mi dává smysl a tím je práce na sobě a to, co se naučím předávat dál. Pravda, trochu mi někdy vázne ta "akce", kdy mám pocit, že toho nevím dost a že nemám právo to dávat dál - ale to jsou limity, které mi staví moje vnitřní strachy.

Tímhle výčtem jsem vás chtěla povzbudit ve vašem jednání. Každý toho umíme hodně a hlavně, každý umíme něco, co můžeme dát ostatním.

Jsem moc ráda, že se takhle vzájemně můžeme učit a tím se posouvat kupředu.

Opatrujte se.





Lenka Klatovská
Novinky a informace o mých lekcích -> přihlaste se k odběru!
  • Facebook
  • YouTube
  • Instagram